Občas je dobré si zalistovat v knihovně...

Malé zastavení nad fenoménem koronaviru a nejen nad ním. Pokus o celostní pohled na dějinný okamžik, ve kterém se nacházíme.

Na konci Dostojevského románu Zločin a trest, Raskolnikův eschatologický sen:

„Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Objevily se jakési nové mikroskopické trichiny, napadající lidské organismy. Ve skutečnosti to však byli duchové obdaření rozumem a vůlí. Lidé, kteří jimi byli napadeni, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství. Avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celá města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro. Nevěděli, koho vinit a koho hájit. V nějakém nesmyslném vzteku se navzájem vraždili. Táhli proti sobě v celých armádách, ale armády se už za pochodu znesvařovaly a rozpadaly, vojáci na sebe útočili, bodali se a vraždili, kousali se a jedli navzájem. Ve městech vyzváněly celý den zvony na poplach a svolávaly lidi, ale nikdo nevěděl, kdo koho kam svolává, a všichni byli vyděšení. Byla ochromena i nejjednodušší řemesla, protože každý navrhoval své myšlenky a svá zlepšení a lidé se nemohli dohodnout; bylo ochromeno i zemědělství. Leckde lidé utvořili skupinu, dohodli se na něčem a přísahali si, že se nerozejdou, ale vzápětí už dělali něco docela jiného, než právě sami chtěli, obviňovali se navzájem, rvali se a vraždili. Vypukaly požáry, šířil se hladomor. Všecko podléhalo zkáze. Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas.“

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Zločin a trest (strana 665-666)

Některé příběhy jako by se cyklicky v dějinách lidstva neustále děly, snad opakovaly. Povstávají v naší žité přítomnosti, pravda kulisy mají trochu proměněné a i persony (masky) se přizpůsobily současnosti. Ale hra o „nesmrtelnou duši“ trvá dál...

Někdy je citliví lidé zachytí ve slovech, písních, obrazech. Příběh prostupuje dějinami jako lidstvo samo. A určité jeho struktury nám přináší sama mythologie, jsou zaznamenány lidovou slovesností v pohádkách, baladách nebo jsou neseny poetičností slov v básních či próze. A některé z nich svou „silou slova“ vstoupily i v mnohé náboženské systémy.

Většinou je  za dob bezpečných jaksi míjíme, unášeni životem, bohužel... Bereme je tak trochu, jako by se nás netýkaly, něco jako z říše pohádek... O to více k nám promlouvají v dobách, kdy ztrácíme jistoty, pevnou půdu pod nohama. Pak si snad na jejich slova vzpomeneme.

Je to většinou tehdy, když je nějakým fenoménem zasažena většina lidí, ať přímo nebo nepřímo. Pokud totiž fenomén vstoupí do struktury společnosti s takovou razancí, že  její žitá schémata v krátké době promění, a je si toho přímo či nepřímo vědoma majoritní část společnosti, tak nějakým způsobem na to reaguje.

Stává se, že označíme takový fenomén slovem, nějak ho pojmenujeme, dáme mu jistou znakovost. A máme tak trochu pocit, že už víme, s kým máme tu čest. Protože tím jako bychom jej vtáhli do naší časovosti, jméno nám dává pocit, že přestává být jaksi neznámým. Myslíme si, že ho tak trochu držíme ve svých opratích. Sice z počátku podléháme zdání, že svět je stále stejný, přesto si v sobě neseme ten stálý pocit nebezpečí, vyplývající z fenoménu samého nebo z jeho působení a jeho vlivu na nás samé a na restruktualizaci společnosti.

Člověk ale nezvládne žít bez určitého ukotvení na mělčině, aby se dokázal vyrovnat s permanentním pocitem ohrožení neznámým nebezpečím. A ještě když většinou nechápe zrození takového fenoménu ve svém kulturním vzorci. To samozřejmě v něm i ve společnosti vyvolá následné pnutí, z kterého se mohou zrodit různá "reformní hnutí", ale i silné osobnosti s eschatologickým podtextem, které by za normálního stavu nebyly schopny převzít otěže společnosti. Ale v takto vykloubené době je právě do nich projikována jistá naděje, tím sílí, o to je to nebezpečnější. Zprvu nám mohou být pro smích, jsou minoritou a někdy se na jejich vzestupu dokonce i nevědomky podílíme.

A není se ani co divit, když se lidé vnitřně nemají o co opřít, nenacházejí pevnou půdu pod nohama, propadají se stále hlouběji do chaotické nicoty, takže se chtějí o něco zachytit. A když i pospolitost, která by jim  pomohla to překonat, ze společnosti mizí a opravdových "lidských" osobností, které by společnost provedli skrze tuto zkoušku, je opravdu málo.

A tak se chřtán nicoty čím dále více rozevírá...a prázdnota zeje čím dále větší prázdnotou, aby se obnažila pravda sama... Tu ale většina z nás nevidí, nebo si ji nechce připustit, a domnívá se, že si tak zachová status quo, a většinou se zaklíná do různých fachidiotských teorií věříce své neomylnosti nebo zccela popírajíce danou skutečnost.

Můžeme se jen domnívat, že v minulosti by lidstvo takovými "zkouškami" prošlo lépe. Jde především o jeho "existenciální nastavení", z kterého by vycházela jeho "síla", a z ní vycházející pokora a ne zranitelnost. Vždyť „pokoušení“ je nakonec od počátku dějin součástí lidské existence. A ono právě vyjevuje „to, co v člověku dávno je“. A on buďto ex-istuje (vy-stupuje) a putuje dál nebo zůstane stát v „kališti zapáchajících vod.“ Záleží jen na tom, jak lidstvo v určitých dějinných okamžicích obstojí, vyrovná se s ním.

Společnost ale nemůže „takto normálně“ dále fungovat (přežívat), tu s občasnými menšími či většími výchylkami, které jsou způsobené geografickou polohou, počasím, hustotou zalidnění daného území, politickým establishmentem, který ji vede, či od naturelu jejich obyvatel, aniž by se nezmohla na „logickou vitální odpověď“.

S každým dalším "herním kolem" s určitým fenoménem narůstají totiž ve společnosti tenze, které mají postupný rozkladný charakter. Ten se postupně projeví v nažívání jedinců, funkčností celé společnosti. Takže s každým dalším herním kolem se její funkčnost snižuje, vyhraněnost názorů narůstá, o možnosti dialogu ani nemluvě.

„Rozděl a panuj...“

Rozlož, rozdrob, ať povstane duchovní jalovost, která vyvrátí kořeny... A fenomén se rozrůstá a hraje stále svižněji. Skrze své tahy míří přesně do jejich slabin. A nastavuje jí tak zrcadlo.

Proč tomu tak je?

Dává jí snad šanci, aby se ještě zamyslela a provedla tak svou restruktualizaci sama?

Jediným opravdovým hráčem, aniž si to  uvědomujeme, nebo si to nechceme připustit, je totiž on sám... Ale jsme to zároveň my sami, protože my jsme ho díky „naším obsesím“ nechali vystoupit a projevit se s takovou razancí.

I když někteří z nás vytváří  dojem, iluzi, že mu alespoň nějak sekundují, aby tak svým způsobem společnost uklidnili a zabránili tak jejímu rychlému neřízenému zhroucení. A tak v tomto iluzionistickém obrazu udržují dav. Neumí si totiž přiznat, že nevědí jak dál, aby zachovali určité jeho hédonické výdobytky a přitom zvítězili. A to je chyba...nejde přeci o slabost...

Přitom tuší, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl. On jím už vlastně není. Bohužel tato situace mnohým nahrává k prosazování účelových řešení, které by jinak neobstály a mohou sledovat i jiné cíle.

Podíváme-li se do starých příběhů, zjistíme, že taková „šachová partie“ je předem prohraná. Vždyť Mefistofela, "to ďábelské v nás neobehraješ", v lepším případě ti dá jen iluzi obehrání. A s každým dalším tahem jeho záludnost bude sílit. Jako by mne chtěl v "této hře" záměrně co nejdéle udržet a svým způsobem mne „utancovat“... A já mu ještě „k tomuto tanci“ pomáhám. On totiž míří svými tahy „na svůj obraz“ v nás a my s ním rádi budeme v této hře pokračovat, abychom neztratili dle nás „to podstatné“, a přitom jen ztrácíme jím vytvořenou iluzi blýskavé lidské svobody. A opravdové vnitřní svobodné volby, už nejsme schopni. A o to mu jde.

Jediné, co nám zbývá, je opustit herní pole, a tak se zachránit.

Tedy možná cesta je ho přes herní pole nechat projít, aby nenašel protihráče, tedy nezesílil a společně ho tak nechat odejít tam, odkud povstal. Prostě ho svým chováním ze společenství vytěsnit.

Pokud totiž pocítí "onu sílu" (jistou "logickou vitalitu" společenství), s kterou nemá cenu si zahrávat, (vždyť jeho "herní pole" opustilo, nepřistoupilo na jeho pravidla hry),  tím  dříve zeslábne i on jako fenomén... Je to tak i ve starých příbězích...

Většinou má hrdina několik možností.

Pokud si listy nebo figurky vezme, tak vstupuje do hry.

Pokud je odmítne, tak vstoupí do hry také.

Pokud herní pole převrátí nebo listy či figurky vyrazí z ruky, tak i tímto činem vstoupí do hry.

Co mu tedy zbývá?

Snad od herního pole poodstoupit, vymanit se tak "z jeho zakletí", díky kterému ho "fenomén nutí", aby v této hře nadále setrvával. Jinak zaprodá svou duši a skrze jeho svody, i když je mu dána iluze, že má vše stále pod kontrolou, se stává postupně fenoménem samým.

Domnívám se, že jedině totiž tento odstup (vykročení ze sebe samého) mu dává svobodnou volbu jiného vhledu. Ten mu pak může nabídnout postupnou cestu skrze logické kroky k vytěsnění tohoto fenoménu.

On nesmí být svázán tímto "herním polem", které je mu nabízeno, a nakonec je šité přímo na jeho ustrojení.  Musí se od jeho "zámku" ("obrazu") osvobodit, aby se mu díky jinému vhledu, který je ostatním cizí, „jeho obraz" proměnil a umožnil mu díky své „logické vitalitě“, která mu dává právo na život najít cestu postupných logických kroků. Aby se fenomén vyčerpal v co nejkratší době, a on mu tak nemusel opakovaně odevzdávat svou vitální sílu.

Řešení tohoto "rubikonu" může být i velmi snadné, jen si to neuvědomuje. Jinak fenomén bude sílit a on se bude neustále skrze "stále stejnou hru", zápas „agon“ propadat skrze chaos do ještě větší beznaděje, postupně do „agónie“ samé...

Ano jednou se vyčerpá. Jistěže, ale nebude to bez malých ztrát, která mu společnost každoročně, jako daň za svou „úpadkovou existenci“, „svou duši“ musela odevzdat. Mnohé z nich již nelze ani po odejití fenoménu navrátit. A společnost žije tak i v permanentní nejistotě, jestli nedojde díky evokaci jeho obrazu v nás „k velkému zúčtování“.

„Víte, cizinče, naučili jsme se s tím žít. Každý rok mu odevzdáme část „své vitality“... To v našem království tak je, a nic se na tom nezmění.“

„A proč to tak musí být?“

„Je to zvláštní pakt, cizinče... Lačně se držíme skrze „jeho hédonické statky věčné blaženosti“. Proto mu ji odevzdáváme.“

„Inu pakt s ďáblem se nevyplácí a hrát s ním v kostky, už vůbec ne,“ řekl cizinec...

„A co máme tedy dělat?“

„Prolomit oraculum hádankou a vyzpívat „to slovo“ celým svým tělem. “odpověděl cizinec a opustil na své kobyle zakletou zemi...

Na to myslely i staré příběhy, které si lidé vyprávěli, a z nichž kdysi povstala moudrost světa.