Svět, který ještě je a již není...

Snad jde o „mezipauzu “ mezi „světem, který odešel“, a „světem, který ještě nepřišel.“ Jde o svět odmlčení...

Umělec zítřka sestoupí do podzemí.  (Marcel Duchamp)

Mnohdy se nedostává celostního vhledu, a tak se velmi lehce stane, že nějaký „svobodný profánní diskurs“ člověka onálepkuje a „shodí do propasti“, aby ho zařadil. Mít v tom přece jasno, ať se to týká čehokoliv. Je to tak jednodušší, promítat „svůj svět obav a úzkostí“ do společnosti a vnucovat jí tak svůj vkus, své představy. Jde jen o „iluzivní šablonou“, která jisté zdánlivé rozpory vytěsní a nenechá je zdravě téci, jako svébytné myšlenky, někdy se mýlící, ale vždyť jsou jen lidské...

Že nám mezní myšlenky relativizují naši verzi světa?

Je třeba je však udržet ve veřejném prostoru, vždyť posouvají „naše hranice“ a nutí nás se někdy podívat i „nad sebe.“ To nás vede k tomu, že se pokoušíme nahlédnout jevy, které nás obklopují, v jejich absurdnosti, takové jaké jsou, bez jakékoliv „iluzivní šablony“. Stojíme tak díky těm jevům před otázkou „bytí“, tedy i „bytí těch jevů.“ Stává se, že se díky tomu setkáváme s ne-smyslností, absurditou, mnohdy i s existenciálním ohrožením, až jakousi bez-mocí.

I moderní umění se snaží počínaje futurismem a dada rozbít formy této „iluzivní šablony“ společnosti, kterou je vevazováno v ni, aby alespoň na chvíli pocítilo, „že je uměním, které něco mění...“ Pokaždé, když je učiněn takový pokus „a netvoří se ve skrytosti“, tak jej společnost nazpátek veváže do jeho tradičních pozic (zploští jej, osvojí si jej...). Sebere mu „dynamiku“, tedy i oslovení („ intenzitu účasti, kterou se člověk účastní svou účastí na díle“). Takový počin, který původně vznikl jako rozhovor s žitou existenciální situací, je pohlcen konvencí, akademismem... Je prostě zařazen.

Umění nejsou „ty obrazy, ty knihy..„ale „svobodná hra“, „to konání, ten čin“, který reaguje svou původností (syrovostí) na to, co se ve společnosti děje, a tím ji relativizuje a posouvá. Je to napětí, které v díle prodlévá a „překračuje svět.“ To dílo jako by bylo „nepřetržitě uskutečňováno“ mou interakcí (jako návštěvníka) s ním. Snad jako by v té chvíli neubíhal čas, byly jen emoce, asociace...proud vědomí.

V jistém smyslu, jak jej dnes chápeme, je jen občas „u- měním.“ Tedy, aby skrze něj člověk byl „spoluúčasten této hry“ a objevil tak i „věci za zrakem“, tedy věci zázračné, nahlédl je přímo v realitě samé... Aby se tak účastnil onoho „uskutečňujícího odskutečňování“ a tím odkrýval svět a zároveň odhaloval bytí, ze kterého „určitý svět“ vyvstává. Může jít až o očistnou identifikaci (autor mu skrze dílo vnutí „svůj čas“), na základě například prostorové kompozice díla, při které hraje důležitou úlohu jeho dynamika, statičnost, směřování, rytmus, paleta barev a tvarů...

Vždyť „obraz-pohyb“, který přijmeme, nám dává nekonečnou možnost otázek a interpretací. „U-mění“ se neklaní a nežádá, nemělo by být tedy jen oddechem, jakýmsi „panským piknikem.“

Když neznáš svaté, tak je nemaluj...  (N. Krynicki)

Člověk je stále více odcizen světu, jelikož je odcizen svému bytí v něm, proto se mnohým stává zápletkou v dramatu jejich vlastní existence. Zatuhlá kauzální forma obrazu participuje pouze na svém formálním obsahu, „bez děje“, a pozbývá tak své poznávací hodnoty.

Pokud se zadaří a „u-mění se děje“, skutečně probíhá „jako dílo“, je nasloucháno, tak nám i něco naznačuje, k něčemu poukazuje a dochází tak k vzájemným interakcím v „jakémsi bezčasí“. Tam „ten děj“ probíhá, a to stále, ve skrytosti. To je „umění, které něco mění“. Nejde pak o žádný estetický artefakt, „abych se prodal, aby bylo prodáno.“ Prostě promlouvá na základě vnitřní nutnosti. Zůstává tak samo zdrojem smyslu, který mu není odňat. Nestává se součástí navyklých klišé a automatismů dotvářejících naši depersonalizaci.

Pak jde o „ono zírání“, „o onu podivnou podívanou“, snad „o řeč divů.“ Jen jí v tichosti naslouchat, nechat ji mluvit. Přivolat ji, zpřítomnit ji třeba i v argotu nomádů - světských či cikánů, potulných věštců... Jejichž duchovní realita se neustále mění, dle svých vlastních vztahů. „Takové“ společnost nemůže zařadit a tak žijí po-spolu. Pak přichází ono „volající ticho.“

Vždyť i báseň nelze vykládat, jak nás to učili ve škole, báseň lze znovu jen recitovat...

Možná, že ten náš život je „krizí slova“, vždyť jak ovlivnil rychlý technický rozvoj naší mluvu? Kde je ona poetika slov plná barev, zvuků a tvarů, která „cosi vyjadřovala, k něčemu poukazovala?“

Člověk je vždy, aniž si to uvědomuje, nositelem toho, co jej přesahuje, přestože dochází k „odčarování světa“ (Weber), k „smrti Boha“ (Nietzsche)...

"Je ještě nějaké nahoře a nějaké dole?“ , ptá se „po tomto vyhlášení“ Nietzsche?

Všude tam, kde je to, co nás přesahuje, zpochybňováno, rozpadá se původní jistota, zakotvenost a tím pádem i společnost. Člověk si už neumí položit otázku a neumí si na ni ani odpovědět. Disputace se ztrácí. Dochází k materiální interpretaci duchovní kultury pod vlivem ekonomických faktorů. Lidé sice nejsou například proti náboženství nepřátelští, jsou ale vůči němu indiferentní (lhostejní, neteční...) Člověk „všude je“, ale nikde není přítomen. Nastává indiferentní znuděnost, která vede k laxnosti namísto odpovědnosti, ať se to týká čehokoliv.

„Chtěl bych Bohu položit otázku“, říká Augustin v Zanussiho filmu Imperativ své partnerce.

„ Nikoliv zda existuje; teď už vím, že ano. Ale zda je Bohu moje existence potřebná?“

Ivona: „Co tím myslíš, položit otázku?“

Augustin:„Bubínkový revolver o šesti nábojích. Když vložím jeden náboj, je šance jedna ku pěti. Když dva, je to dva ku čtyřem. Když tři, je to vyrovnané.“

A Zanussi dodává: „Pokoušet Boha, klást mu otázky, je lidské, ale patrně i hříšné.“

Faustovská Mefistofelovo našeptávání bohužel doprovází tento rozklad.

Pokud se společnost oddělí od živoucí tradice, posvátna, dochází k jejímu postupnému odumírání. Pokud se „ono posvátno“ metafyzické, symbolické a obřadné třeba jen scvrkne na puritánský moralismus s aurou svatosti, tak „ono posvátno“ pomalu vyvane a redukuje se v pouhé nic.

Staří Řekové si kladli „otázku bytí“ jakožto „to podstatné“ ve svém myšlení, my na toto místo stavíme „technický rozvoj“, tím se vlastně odtrháváme „od podstatného - od našich kořenů“.

Člověk je vězením bez zdí... (Sartre)

Dnešní společnost je charakterizovaná „konzumismem“ (módní trendy, nové technologie, pop-kultura), individualismem a roztříštěností. Soukromé vlastnictví se stalo pro mnohé „vlastnictvím jich samých“, to znamená, že soukromé vlastnictví začíná vlastnit člověka. A skrze „jistou hojnost“ jako by nám bralo náš vlastní život. Produkce vytváří nepřirozenou potřebu a nutí nás spotřebitele, aby se skrze re-klamu stala přirozenou... Za pomoci nadnárodních společností dochází „k akumulaci Síly“, která za pomoci moderní techniky a marketingu „udává tón“. Člověk utíká od sebe sama do světa věcí.

Jak píše O. A. Funda: „Znavený, otupělý a konsumem požitků zblblý Evropan...“

Většina lidí v tomto světě tak ztrácí svou identitu, „rozpouští se v něm“, mizí. Člověk začíná být osvobozen i od jakékoliv kolektivní identity (sounáležitosti, pospolitosti, málokdy dokáže být většina z nás po-spolu). Člověk se začíná osvobozovat i od sebe sama, ztrácí tak kulturní i lidskou identitu, mizí nám tím pádem jinakost.

V autentickém pobytu musejí být bytí a nicota současně přítomné. V dnešní společnosti se upřednostňuje čas před bytím, nemůžeme navázat na naše duchovní kořeny, nepobýváme zde, pouze prodléváme. Člověk je dynamický na povrchu svého vědomí, ale bohužel i uvnitř, nedokáže se „zas-tavit“. Tím jako by mám chyběl „Heideggerův pobyt“, tedy určitá existenciální dimenze života, objevuje se před námi jen mrtvý, mechanický svět bez Ducha, i když se domníváme, že jej plně prožíváme.

V takovém světě může pak dojít lehce k záměně minulosti, která bude vyhovovat přítomnosti a věcem budoucím. Takový svět je pak lehce manipulovatelný. O čem svědčí obsah a jednoduchost re-klamy, ale třeba i předvolebních hesel. Navozený obraz v nás něco vyvolává „a my se ztrácíme“ a zapomínáme, co bylo jeho výchozím podnětem, tedy i účelem.

Společnost se bohužel postupně přetváří „ve stádo jednotlivců“, které vytváří jakýsi celek, stojící však izolovaně. Takový zakonzervovaný celek umožňuje pak velmi lehce sofistikovanou manipulaci.
Před našima očima tak dochází k rozvratu tradiční společnosti díky její atomizaci a fragmentizaci za pomoci moderních technologií (sociálních sítí, internetu...) Nehraje se zde už o člověka jako takového, ale o jeho emoce, touhy, nálady. Dochází na jedné straně k neuvěřitelnému technologickému pokroku a na druhé straně k morální degradaci.

Skutečnost, reálný svět se proměňuje ve virtualitu. Ten nabízí zábavu, skrze re-klamu, módu, showbyznys, nabízí nám životní styl, „ ty své hodnoty“. Cejchuje nás logem, dle toho jaké zboží nosíme, tak jsme kvalitní. Stáváme se směnnou hodnotou, jednotlivci mezi mnohými.

Pokud skutečnost nahrazujeme, ohrožujeme tím samu svou existenci.

„Podprahová erotika“ čím dál více začíná ovládat náš svět a stává se tak i součástí „ekonomie růstu“. Je třeba si uvědomit, že rozkoš a užívání souvisí ale také s využíváním a zneužíváním.

Láska se mnohdy bohužel stává „chvilkovým třením dvou orgánů. (Diderot)

Aspoň tak je nám to leckde prezentováno...

Ono „stálé slavení slavnosti“, jakési permanentní slavnosti, tedy stálé zabavení se, účelné rozptylování pozornosti, vede k určitému vyvázání z přirozeného světa a tudíž k formalizaci lidí v masu. Ta pak podléhá jakékoliv novodobé ideologické mytologizaci. Člověk nemá čas se „zas-tavit“ a zamyslet se, co se s ním vlastně děje.

Taková chaotická masa se začíná chovat až dětinsky a vyžaduje pak jakési otcovské vedení, které se může projevit v podobě ne-vzdělaného, ale pouze učeného, silného vůdce. Ten se pak stává „jakýmsi médiem“ této masy, jakýmsi ztělesněním jejích nižších pudů.

Vertikální osa z života člověka (do hloubky a do výšky) mizí, postupně se naklání a splývá s horizontální (plochostí života), což deformuje obraz skutečnosti a tím i obraz člověka.

Člověk jde do společnosti jako do cizoty... (Tonnies)

Od „společenství subjektivní pospolitosti“ do „objektivní společnosti.“

Jeho morální a duchovní rozměr mizí, nahrazuje jej stálé zvyšování životního standardu, které se stává převážně jediným měřítkem „umělého lidství.“ To je mase pak předkládáno v masmédiích.

Společnost stále více vytěsňuje vzdělanost (tedy cestu vzhůru), a na místo ní klade učenost a rozhoduje o tom, co se bude studovat a co ne, co věci jsou a nejsou, „co znamená svět.“ A tak na člověka „promítá obraz“, který jej nivelizuje.

No, nakonec, vždyť jeho vědomí samotné „je projekce“ (existovat- ex-sistere, spočívat vně, promítat se). A záleží jen na tom, „jakou že projekci ve svém životě uskutečníme.“ Co tedy „člověk promítá“, staví před sebe svým myšlenkovým aktem, „jaké že před-stavení...“ Stává-li se díky obraznému vidění světa, podobenstvím, a tak i spoluautorem hry (to znamená, že se podílí na bytí) nebo je jen „pouhým před-mětem“, s kterým se dá lehce manipulovat?

Záleží mu na tom? Nestačí mu snad jen, aby byl informován?

Zpět k věcem samým...

Lidská bytost, pokud chce doopravdy „pobývat ve světě“, musí „kříž svého bytí“ znovu rozevřít, musí svým „zas-tavením“ vertikální osu znovu narovnat a oddělit ji tak od té horizontální. Musí znovu objevit vztah mezi hmotným světem a tím, co jej přesahuje, tedy světem ideálních forem. Jinak se mu „hlubina vertikálního světa“ vylije do života v úplně jiné podobě, na kterou není připraven, což můžeme dnes sledovat všude kolem nás. To deformuje jeho osobnost a tím mizí i lidskost. Proto tolik „urozených psychopatů“ ve veřejných funkcích. Jsou neomylní a tím i nebezpeční.

„Bývaly doby“, kdy byl panovník „přítomností Boha na zemi“, kdy docházelo jeho volbou až k jakési „rituální obnově společenství“. Kdo takovým iniciačním ceremoniálem prošel, byl pak společností přijat. On se tak stával prostřednictvím svého bytí vertikální osou komunity.

Monarchie, která by byla schopna se prosazovat „v duchu tradice“ především duchovně, je pokládána díky přirozenému řádu věcí, za nejvyšší formu vlády. Vždyť žezlo jako by zpodobňovalo vertikální osu světa. A tu svírají jen panovníci a bohové. Z ní jako by vycházela etika, „jako péče o smysl našeho života,“ která by tak prorůstala společností „odspoda nahoru.“ „Stoupat...překonávat sebe sama...regenerovat...“ To je důležité, skrze spontánní rozhovor s Bohem.

Veškerá polis tak panovníka následuje, tedy i jurisdikce a legislativa z tohoto aktu nepřímo vychází. Tím se vytváří identita polis. Jestliže se však tato „osa bortí“, „úřad se vyprazdňuje“, přibývá zákonů i trestů...vzniká chaos.

Pokud Bůh neexistuje, je vše dovoleno. (F. M. Dostojevskij)

Jestliže se ve společnosti idea této skutečnosti znovu nezjeví, neprostoupí ji tento nadindividuální princip, tak začíná ztrácet orientaci, obklopena absurditou života, ve které mizí i pospolitost (spolulidství), dochází tak k vzájemnému „míjení se“. Morálka založená pouze na autoritě rozumu neobstojí.

Když mizí Tao, objevuje se ctnost, když se ztrácí ctnost, nastupuje etika, když se horší etika, přichází spravedlnost, když upadá spravedlnost, prosazují se zákony. Zákony jsou projevem nedůvěry a zárodkem chaosu.  (Tao-te-ting)

Takový dar se musí opatrovat, chránit před pouhou fakticitou. Jinak člověk nepocítí své bytí, není tu většinou totiž pak přítomen jako „on sám“, ale pouze jako součást „vyskytujícího se“ vegetativního celku, který je sdružen pod „pláštíkem tržnice“. Na jehož ztrátách, moci v některých okamžicích života, ani nesejde...

Je třeba zabránit tomu, aby umělá nejistota sociálních podmínek zakryla skutečnou nejistotu lidského údělu.  (André Breton)

Člověk zakouší tak o samotě postupný rozklad své vlastní identity s existenciální úzkostí a s útěkem před smrtí.

Ale, vždyť „noc není pouhým nic...“

Obklopuje ho výkřik hrůzy před touto propastí a moderní společnost mu dává jistotu alespoň jejího částečného odvrácení. Ovšem ne za pomoci nás samých, díky našemu bytí, ale bohužel skrze konzumovatelné jistoty, které produkuje.

Ze skutečnosti jsem vymizel, neumím navázat vztah k sobě...

Individuum je dnes charakterizováno jako svobodné a nezávislé na jakýchkoliv omezujících činitelích, bohužel včetně morálky. Ale přitom svoboda jednotlivce, jak ji bere majorita, je fiktivní. V podstatě takový jedinec má pak velmi omezené možnosti, jak s ní naložit.

Člověk jakožto sub-jekt (sub-jektum, sub-jacere – pod-hodit, vrhnout) je vržen do určitého kulturního vzorce společnosti. A v něm většina z nás již „nepobývá na tomto světě“, nenaplňuje „své bytí“, vzdává se možnosti „být“, pouze prodlévá. Samotné bytí je pro ni riskantní, proto se utápí raději „v pavlačovém žvanění“ reprodukovaných smyšlenek o ničem, „neumí a mnohdy už ani nemůže si říci ne...“

Jsou ale chvíle, kdy je ale třeba vzdát se všech „opor života“ a „přistoupit k činu“. A prožít jej až po okraj. Sice se nacházíme na rozcestí, „ale jsme v otázce“.

Pokud totiž člověk „mizí uvnitř“, tak do nás může „vstoupit cokoliv“ a řídit pak náš „myšlenkový pohyb“. Bohužel racionální efektivita a účelnost se dnes stává „pojítkem“ mezilidských vztahů, namísto lidského pobývání.

sme slepý ptáci

letíme tam

i když nevíme kam

přesto

letíme tam

(DG 307, Slepý ptáci)

Politika v klasickém smyslu slova se vyprazdňuje. Stává se „politickým hokynařením.“ „Trh namísto politiky“, manažeři namísto politiků... Domníváme se tak, že „logistika managementu“ je více než politika?

Ona vlastně není.

Čeho se to tedy účastníme? 

Politika se nemá opírat „o jakékoliv hokynaření“, ale o Slovo. Jinak dochází k monotónosti politiky (bez proměny, bez jejího růstu). To je proti veškeré logice života. Pak její jednosměrný čas ubíjí. Totiž čas usazený jen do objektu (do světa) je čas „pomalé mechanické smrti“ subjektu. Duchovní kořeny tak odumírají (minulost), přítomnost v sobě nenese žádný smysl a budoucnost se neotevírá.

Ptáme se pak společně:

„ Kde že je ten odpovědný, svobodný člen obce (polis), propojený s tím, co jej přesahuje, nacházející se v opravdovém veřejném prostoru, který mu dává právo rozhodnout o jeho osudu?“

Dýchá na něj, až jakýsi obraz uzavřené struktury, protkané pouhou intrikou v zájmu vlastní sebezáchovy a růstu. Ten jako by ho vytěsňoval. Proto je z ní i vyloučeno etično, jako proměnná, které by ji dělalo alespoň snesitelnou, lidskou. Přímá individuální etika tak mizí. Jen občas kdesi se ozve hlas svědomí...

Dnes, má-li kdo na vybranou, chce být raději bezcharakterní než hloupý. Dřív chtěl být každý spíše hloupý než bezcharakterní, což je vznešenější.   (V. Navrátil)

Mnozí v takové struktuře hledíce do zrcadla, jako ta královna ve Sněhurce a sedmi trpaslících, se ubezpečují o své neomylnosti i za cenu jakékoliv intriky a případného zločinu. Přibývá infantility a diletanství, ve své vlastní sebezahleděnosti. Takoví lidé „už nevzpomínají“, jen napodobují, a to ani ne s částečným umem, aranžují tak staré kulisy. Politika nám díky své vertikální neukotvenosti dnes neprojasňuje naši orientaci v pohybu horizontálního světa. Lidé se tak bohužel stávají pouze komparsem, „atmosferickou povahou nečitelných bouří“. Lid pod jejich vlivem vyplaví do Parlamentu jednu vládu a spláchne druhou...

Politický kandidát ví, jak „přibarvit svůj obraz“, projevuje zájem o lidi, aby se masy v jeho prospěch pohly. Meetingy, trochu potyček a nějaká ta kauza a příběh, který by se týkal „osobně každého“, alespoň se populace rozhýbe a „vykloní se“ ze svého nekonečného cyklu her, spánku a práce v domnění, „že skrze své úkony a výkony tvoří svět.“

A když se mu podaří usednout do poslaneckých lavic, většinou hledí jinam...

Jsme svědky jakési vyprázdněné ideologické maškarády, jde o pochybnou dobu.

A když s ní otřásá krize, která se lidí týká osobně?

Pak záleží hodně na tom, jaký kdo „veřejný obraz“ vytvoří, jestli lidi vytrhne z tupé apatie a jaké turbulence ve společnosti tím spustí.

Pokud se mu však u lidí podaří probudit odpovídající pocity (emocionalita dosáhne určitého vrcholu), může bohužel do nich vsunout ty nejednodušší hesla, slogany vyjadřující chimérické tužby a přání, které musí být ale jasné především „té nejnižší inteligenci“, nesmí tedy být řečeny složitě. Tím vyřadí jejich myšlení a lidé „se stanou masou“ a začnou tleskat i nesmyslným proslovům. Do pohybu je skrze monstrózní, sugestivní shromáždění, která navozují „pocit jistoty“, je pak uvádí „jeho vůle a síla“, a ne objektivita myšlenek.

Jednotlivec mizí, dav burácí...

Státní úředníci, ať bude jakákoliv vláda, budou dále v předstihu chystat návrhy zákonů, které pak poslanci ve Sněmovně jenom modifikují a zvednou či nezvednou pro ně ruku dle „připravených doporučení“ vycházejících mnohdy z pochybných lobistických toků. A pak přijde znovu lid v naději, že rozhodne, aby odplavil jednu vládu a připlavil druhou, dle toho, „jaký obraz“ rozhýbe masy. V podtextu vždy „s jistotami a neomezeným rozvojem spotřeby“...

„Co tedy zbývá?“

Jít svou cestou a čelit dál tomuto světu. A říci některým věcem z hloubi duše radikálně ne, pro svoji „vnitřní sebeobranu.“

Vždyť každá krize (náhlý otřes), „určité prolomení úrovně života“, se stává také šancí a někdy může být i „bodem obratu“. I samotná „tato situace“ nás může kultivovat z hlediska přežití a adaptovat nás „na novou výzvu“. Každá „státní ne-moc“ stejně časem evolučně polkne sama sebe zevnitř. Tedy i ne-moc faustovského člověka.

Dochází k pokusům o „unifikaci kulturních vzorců“, „stejné hodnoty“ mají být platné všude. K čemuž napomáhá globální propojenost světa.

Nejde zde jen o jistou sebezahleděnost naší civilizace, která vychází především z kořenů křesťansko-osvíceneckých?

Západní civilizace v sobě nese díky kolonialismu velmi těžkou zátěž. Jakékoliv „subjektivní vnucování“ jednoho kulturního vzorce, nepochopení odlišné identity, vytváří vykořeněnost, napětí...paranoiu...násilí.

Kdy už konečně někdo pochopí, „že každý klan má jiný totem...a jiný kult“, tedy, že „zpřítomňuje jiný děj“, o který se opírá... A že žádný „světo-občan“ neexistuje. A žádný bezduchý byrokraticko-administrativní rámec, s žádnou válečnou rétorikou neudrží „jakoukoliv říši“.

Jako by se nám cyklicky vracel příběh „super-polis“ říše římské, kde až „jisté nové hledání“ – jistá „transformace Boha“ napomohla ke kulturní identitě Evropy jako celku. Nestačí ale jen to naše zlo projikovat do ďábla či starozákonního kozla a vyhnat ho na poušť.

Je třeba o sobě pochybovat...

To pan Hobit špatně snáší, proto opatrně, braši.