Na podzim za Erbenem

Matička mne zabila,/tatíček mne sněd;/sestra kůstky posbírala,/do zahrádky zakopala;/-u-u-u-/-u-u hned. (K. J. Erben, záznam)

Vydáš-li se o podzimním čase do okolí Lázní Bělohrad, v místa slatin a léčivých pramenů, věru nebudeš litovat.

Až sem proniklo kdysi druhohorní křídové moře, které se rozlévalo až k Valdovu, aby překrylo krajinu. Jeho „bílý kámen“ se dodnes láme u potoka Javorky, za Bělohradem na jeho pravém břehu. Někdy v něm narazíš na schránky živočichů, kteří v té době žili.  A budeš-li pokračovat dál, až po hranici „táhlých skalnatých chlumů", mokřadly - bažinatými lukami, mezi rybníky, opuštěnými místy zarostlými šípkovými keři a hložím, nemůžeš nevzpomenout Karla Jaromíra Erbena, jehož rodný domek najdeš v nedalekém Miletíně.

Zdali se poutník přece ještě vrátí?/ Zdali nekleslo cestou jeho tělo?/ Zdali ho peklo v sobě nepozřelo?

(Záhořovo lože, K. J. Erben)

Ten chodil nejen touto krajinou a naslouchal jejím příběhům. Ty pak sbíral a ty, které jej oslovily, pak předával svým dílem dál.

Příběhy na něj číhaly pod horou, pod balvany, v lesní tišině, ve vodní hlubině, ale taky mu je dal život sám. A ty „obrazy", které slyšel v krajině, pak zachytil.

A nejde jen o jeho „kytici balad", ale také o pohádkové příběhy, ze kterých vystupují různí šotkové, pidimužíci, draci, hospodáříčci, plivníci... celá rodina pohanských bůžků, přírodních sil.  Jako by nám chtěl Erben tento zapomenutý svět, který dává i vztah k místu, ke krajině, znovu navrátit. Vždyť nakonec i pohádkový příběh Zlatovlásky vznikl snad z Erbenovy verze zápisu lidového vyprávění z Miletínska, příběhu „Živé vody".

A je jedno, jestli ten příběh byl ukryt ve zvonu, náhrobním kameni, skále, vyprávění či v písni. On je načítal díky svým krokům. Vždyť tenkrát se ještě „umělo chodit". A „umění chůze“ znal každý trochu vnímavý člověk.

Vzpomeňme například Erbenův výšlap s přítelem z Miletína a z pražských studií Janem Nepomukem Lhotou a Josefem Peterou z Třebihoště začátkem září roku 1834 přes Náchod „do Adersbašských skal". Kde v Janovicích u „Vermířovic" se stali svědky „náhodného tanečního reje přástevnic". Jejich cesta přes Náchod a nazpět přes Úpici tehdy trvala pouhé čtyři dny.

A je tedy příznačné, že se jeho cesta protnula s dalším významným chodcem, básníkem Karlem Hynkem Máchou. Prý je seznámil jejich společný přítel z Miletína a z pražských studií Jan Nepomuk (Květoslav) Lhota. A říká se, že obraz obličeje Karla Hynka Máchy, tohoto „věčného poutníka“, je promítnut do podoby obličeje Jana z Nepomuku, kterému je zasvěcena v Miletínských lázních kaple z roku 1751. Tvrdil to jeho spolužák z filosofie Josef Petera z Třebihoště, kterého při své Pouti Krkonošské Mácha navštívil. 

S Peterou se znal už od svých gymnazijních let z Hradce Králové i Karel Jaromír Erben a byl jedním z jeho přátel, s kterými vykonal již zmíněnou pouť na Náchodsko.

Cesty Máchy a Erbena, těchto dvou básníků krajiny, chodců, se pak setkají v Praze v rámci studií a nad literárními příspěvky do Krameriova „Večerního vyražení" a hlavně v pražské kavárně „U Komárků“ ve starém Ungeltě.

Společně s dalšími se pak vydávají na své výšlapy do Berouna, na Valdek, Karlštejn, do sv. Ivana, a to někdy i za noci. A proč taky ne. Vždyť noční krajina je úplně jiná. Dýchá hlubinou o to více.  Poznávají tak společně obraz a paměť krajiny v okolí hlavního města, kterou Mácha dobře znal.

A kdo takto chodí krajinou a je citlivý, tak i kdyby neslyšel „ten příběh“, tak jej načte rytmicitou své chůze, protože „ten příběh“ je uložen do scenérie krajiny, kterou prochází a vytváří pro něj „onu scénu“.

A některá místa jsou pro něj pak příznačná „v určitém čase“, „v určitém po-časí“, v určité roční době... Pak zbývá jen vy-jít v krajinu a umět se zas-tavit, počkat na ten příhodný oka-mžik, kdy oko dohlédne třeba až za svět. Prostě zahlédne.

Vydržet v osamění, vstoupit tak do ponoru vlastní niternosti a zároveň i niternosti místa. Někdy může být pak tato fascinující samota i děsivá. A mnohdy musíš vystoupit z proudu mínění a mravů, do kterého tě uzavřela předchozí nebo současná generace. Vždyť je třeba mít na paměti, že duch doby zbožňuje vždy jen sám sebe. To zas-tavení ti dává další cestu vhledu, tedy i myšlenky či činu.

A jsou místa, která jsou pro poutníka takovými příběhy přímo obtěžkána. Takovými místy citlivý poutník neprojde bez daru či úhony. A jsou tedy „děje“, které na takových místech vystupují a manifestují se v různých jevech, postavách. Někdy ani nevíš, jestli se ti to zdá nebo si toho přímo účasten.

A právě podzimní krajina ranních mlh, kdy lidské oko je jaksi „rozostřeno“ jejich poletujícím bělostným krajkovím, rozkmitá onu navyklou šedou zónu našeho zraku, aby mohl zahlédnout, nahlédnout.

Zmíním se o třech místech, které vstoupily do díla Karla Jaromíra Erbena, kam své „poetické obrazy“ umístil. Není důležité, jestli se doopravdy tak stalo, ale je důležité, že se k nim nějakým způsobem váží.

Poklad, kostel sv. Jakuba Většího, Červená Třemešná

Na pahorku mezi buky 

kostelíček s věží nízkou; 

z věže pak slyšeti zvuky

hájem a sousední vískou.

Jdu ke kostelu apoštola, učedníka Ježíše Krista, svatého Jakuba Většího. Jeho španělské jméno je Santiago. K němu putují tisíce poutníků ve znamení „hřebenatky Jákobovy". Třeba mě návštěva tohoto místa posílí i  na mé pouti a nebude pro mne jen obyčejnou cestou. Vždyť otázka proměny bývá často zašifrována v obrazu krajiny, který mnohdy míjíme. 

Jedná se o původní gotický kostelík z roku 1358, jehož počátek je propleten s nedalekou tvrzí Miletínek, patronát nad ním příslušel pánům z Miletínka. Kostelík je umístěn na mírném vršku nad vsí a za ním je les.

Je zde pěkný pohled na Miletínsko a dále do kraje až k hraničním horám Orlickým. U jeho východní strany jsem se mnohokrát zastavil, nevnímaje ten náš lidský čas.

Vůbec se nedivím, že sem je někdy kladen  příběh  „matky o pašijovém týdnu“, který promlouvá v Erbenově baladě Poklad. A je vlastně jedno, jestli se objevil díky příběhu z bývalé tvrze Velehrádek nedaleko Lanžova, jenž vábil svou tajuplností, o skrytém pokladu, který se jako všechny poklady na Veliký pátek otevírá, a byl pak Erbenem pocitově umístěn právě sem.

To místo, když k němu stoupám od Červené Třemešné, mne volá a někdy i zaslechnu: „hledej tu skálu...“

Žena spěchá ke kostelíku od svého běžného žití (časodění), z vesnice. Posvátný charakter místa jí dává naději. „V onen čas“ se více otevírá, může z něj vystoupit, zastavit se, vždyť je pašijový týden... Vystoupit... a zažít tak ponor do proudu vlastní niternosti. Ten však není bez rizika. A blízký les svým šuměním dodával kulisu onomu oka-mžiku, „mámivému opojení“. Má možnost zapomenout na všednost tohoto světa, usebrat se a spočinout...

Motiv příběhu je spojen se skálou (jeskyní), „kdy se klín“  " v ten čas" cyklicky otevírá... Její bohatství však není z tohoto světa.

Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený -
vysvětliti sobě neví -
kámen v cestu postavený,
postavena celá skála
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, co síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.

Hlavní postavou příběhu je žena. V Erbenově sbírce Kytice se setkáváme s různými variacemi ženství...macechou, matkou, pannou, vdovou, ale i jejím posvátným charakterem Pannou Marií. Žena zde vyvolává podivné situace či průchody nadpřirozena, což někdy vede k tragickým osudům. Žena prodchnuta větší citllivostí a tedy i prudkými, ambivalentními emocemi je bytostí silnější a provázanější s živelností přírody. Žena je ale především matkou, archetyp matky je spojen s plodností, všude, kde je tento princip narušen, nastává dočasná nebo trvalá ztráta...

Žena stojí před rozhodnutím, volbou. To rozhodnutí není z tohoto světa. Je to určitá volba osudu, která určuje její další cestu. Tak to je i v baladě Poklad. I když se o tomto příhodném čase lůno matky Země cyklicky otevírá a vydává bohatství, vrozené ženství se nesmí zaprodat. Jinak zahyne...

Erbenovo nejdelší básnické dílo jako by pozvolna vyzpívávalo v pěti obrazech dávný příběh. Ten dosahuje díky své zvukomalebnosti postavené na opakování slov, veršů osobité gradace „vyzpívaného příběhu“. Je mistrně protkán výrazy, které ještě více zintenzivňují jeho ladění, tedy i účinek celého příběhu (např. hlas děcka z podsvětí, hasnoucí ozvěna...)

Dvéře tu jsou otevřeny
do nejskvělejšího sálu;
zlatem jen se svítí stěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze křišťálu.
Z obojí pak strany dveří
na podlaze mramorové -
kdo neviděl, neuvěří -
hoří, hoří dva ohňové;
dva ohňové tuto hoří,
nic jich blesku neumoří:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatem po pravici
sluncem pláti neustane. 

Nejobsáhlejší je první část, část osudové volby. Žena spěchá za bohatstvím a rozehrává tak „hru s časem“, neuvědomuje si, že „časnost“ se takto stává limitem samotné lidské existence. Nedodrží vymezenou lhůtu a čeká ji neodvratný trest. Lidský úděl je vždy vtažen v závislost mnohdy jevících se nám krutých metafyzických sil.

Ve druhé části si pak uvědomuje dosah své volby, který může být zlomen, pokud se „usebere“, až se cyklus znovu naplní.

Avšak žena znovu hledá -
darmo, a znovu se děsí,
zoufale se na zem vrhá,
vlasy sobě z hlavy trhá,
zkrvavena, na smrt bledá:
Ach běda mi! Běda, běda!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?
Kde tě najdu, dítě drahé?!
Dítě drahé - drahé - drahé!“
blízkými to hučí lesy. 

Velmi pěkné zpodobnění tohoto „obrazu" Poklad najdeme v novopackém Suchardově domě od sochaře Stanislava Suchardy z roku 1898. Zachycuje nám matku v zoufalství přitisknutou ke skále, s ní splývající, zatímco ve spodní části v jeskyni se dítě oddává bezstarostně svým hrám... Nevnímaje „naše časodění“, tedy dne ani noci.

Takovéto příběhy, kdy skála ukrývá poklad, známe z evropského folklóru, z pohádek tedy víme, že „jeskyni" střeží draci - chtónické, živelné síly Země. Naši předci věděli, že když někdo neoprávněně vstoupí v její hájemství, může být spolknout, „jako když tě spolkne drak..." Proto Jí také obětovali...

Věřím, že se v okolních lesích třeba někde skrývá onen pískovcový vstup, který se na Velký pátek otevírá... Ale jen po určitou dobu; když Pašijové zpěvy dozní, svět nabývá opět své obvyklé podoby.

Je nutné podotknout, že zpěv Pašijí není pouhou připomínkou „oné události“, ta událost je tím zpěvem reaktualizována, to znamená vstupuje do naší časovosti... Nakonec i evangelista Matouš připomíná, že „ona událost“ byla doprovázena „pukáním skal, otevíráním hrobů...“, tehdy přestávají platit hranice. V jednom nedílném celku tak existuje reálné a imaginární ve stavu neustálé proměny.
 

Přespávám poblíž v lesním porostu a ráno odcházím domů. Nezapomínaje přitom sen, který se mi té noci zdál. Mámivá noc, „štěkot srnců“, kroky bylo slyšet z údolí.