Na podzim za Erbenem II

Pakli v býlí není síly, / mocné slovo neomýlí. // Mocné slovo mračna vodí, / v bouři lité chrání lodi. // Mocné slovo ohni káže, / skálu zdrtí, draka sváže. // Jasnou hvězdu strhne s nebe, / slovo mocné zhojí tebe. K. J. Erben,Vrba

Svatební košile, kostel sv. Petra a Pavla, Byšičky

Přicházím k bývalé obci Byšička u Lázní Bělohrad, která zanikla za třicetileté války. Vypráví se, že za její osud prosil sám apoštol Petr, a jak klečel tak otiskl do zdejšího pískovce u kostela dvě mělké jamky, které tam jsou dodnes patrné.

Prý se místní obyvatelé chovali zpupně. Pili, karbanili a jiné kousky prováděli. Až jednoho dne se setmělo nad Kumburkem. A to nikdy pro tuto krajinu nevěstí nic dobrého. A začala bouře. Místní toho znamení však nedbali a v hospodě karbanili dál a ještě u toho vedli „silné řeči...“ A jeden z nich se slovem povýšil na to, co nás převyšuje. Tu sjela do hospody ohnivá koule a celá obec se zatřásla a do země propadla. A zůstal jen „posvátný okrsek“ - kostelík sv. Petra a Pavla, místo spojené s Bohem.

Pokud se zde zastavíš, tak se ti otevře překrásný pohled na Bělohradsko, právě v místa slatin a léčivých pramenů. Připomínán je již roku 1267, obec Byšička pak roku 1318.

Kostelík se nachází na malé vyvýšenině a má svým umístěním jedinečný charakter. V něm nalezneme rotundovou apsidu, která svědčí o vysokém stáří božího stánku. Na takových místech promlouvá „přítomnost Bohů". Zřejmě jde o bývalé pohanské kultovní místo, které s příchodem křesťanství obsadil boží stánek.

Místo kostela s přilehlým hřbitovem, tato krajinná scenérie inspirovala snad kdysi Karla Jaromíra Erbena k napsání balady Svatební košile.

„Ach, pro boha! Ten kostel snad?“

„ To není kostel, to můj hrad!“

„Ten hřbitov – a těch křížů řad?“

„To nejsou kříže, to můj sad!"

Když se podíváte na zdejší scenérii, ze které nám toto místo vystupuje, tak hned pocítíte jeho jedinečnost. Některá místa jsou snad předurčena k určitému ději, jako by byla těhotná příběhem.

Hrůzná cesta skalami, mokřinami a rokytím dovádí pannu při jejím letu k planině, na které se nalézá kostelík se hřbitovem. Vstup přes hřbitovní zeď, kam je vábena, vedla „vášeň milostnou" málem až na pokraj zatracení, zkázy.

Dobře ses, panno, radila,

na boha že jsi myslila

a druha zlého odbyla!

Bys byla jinak jednala,

zle bysi byla skonala:

tvé tělo bílé, spanilé,

bylo by co ty košile!

Udělá sice tři rituální gesta (zahodí modlitební knížky, růženec i křížek), aby ji měl „obraz“ plně ve své moci. Naštěstí však neproběhne poslední osudový krok, nýbrž se zachrání v umrlčí komoře.

Tam ji také ráno lidé najdou, s útržky ze svatebních košilí rozmetanými po okolních náhrobcích. Hrob „milého" je však otevřený. Dívka prožila cestu, která odděluje dva světy. Hřbitovní zeď je tím místem.

Předzvěstí „neočekávaného setkání“ jí byl pohyb obrazu na stěně, náhlé zhášení lampy a samotný příchod duchovní entity se pak ohlašuje klepáním na okénko.

Kousky sebrali, spálili.

Hrob dutý sosnou probili.

A dívku zbožnou z ciziny

Uvedli do své dědiny.

Dle toho, co lidé udělali, když dívku našli (hrob probili sosnou), Erben naznačuje, že šlo o přízrak, který „saje život". V případě, že by dívka přelétla za tímto „obrazem“ hřbitovní zeď, skončila by „co ty košile". Byla by silami na kusy roztrhána.

A tak se její „dar panenské lásky - svatební košile“ nepromění v „umrlčí rubáš.“

S tímto příběhem Erbena v mládí seznámil kamarád z Miletína Adam Vitoch. Ten měl snad skrze „démonickou obraznost" rozezvučet Erbenovu duši. Aby pak, možná „z jednoho z jeho snů“, vystoupila Svatební košile.

Verš svou rytmičností a zvláštní melodičností dodává tomuto „bezdechému spěchu s přízrakem za studeného svitu Luny" jisté přítomnosti, posiluje slovo díky němu nesené. Díky tomu se v tom příběhu můžeme ocitnout právě teď. „Démonický dialog“ skrze svůj rytmus a zvláštní melodičnost nás do sebe vtahuje. No, zkus si ten příběh „odříkat“ večer za svitu luny s patřičnou dikcí... Vydechni jeho slova...rozezvuč je... Erben dobře věděl, jak verš „vystavět“, aby bylo dosaženo skrze zvukomalebnost jistého účinku.

...dřív než se vzbudí kohouti,

musím tě za svou pojmouti.

Jen neprodlévej, skoč a pojď,

dnes ještě budeš moje choť!

Impulsem k otevření příběhu Erbenovi mohl být jeden z jeho snů či „obraz", který nalezl při svých toulkách českým venkovem a který nalézáme v jeho záznamech „Úkazy náhodné" z roku 1842. Tehdy, jak píše, uviděl bledé krásné děvče „tahů melancholických, s hlavou na prsa skloněnou a rukama křížem přeloženýma" kdesi před katovnou sedět na dřevěné lavičce.

Mohlo jím být také zaznamenané setkání s „úděsným zjevením", „obrazem" vyzáblé stařeny kdesi na venkovském hřbitůvku, ve kterém jako by se génius loci místa sám zhmotnil... Nakonec tematiku umrlce, který si přijde pro svou milovanou, nacházíme v evropském folklóru i jinde.

Kostel se zdejším hřbitovem, kam je příběh umístěn, obepíná křížová cesta. Vždyť takové místo je vhodné k obcházení... Jeho posvátný okrsek mne mnohokrát ne a ne pustit. Zřejmě o tom věděl své i místní poustevník, který zde žil. A jak ho popisuje Karel Václav Rais?:

...nosil černé roucho, přepásané bílými šňůrami se třapci, jak to nosili mniši františkáni v Hostinném, od šňůr visel růženec a křížek; přes roucho míval soukenný černý plášť s velkým límcem a na hlavě černý, měkký, široký klobouk, v zimě beranici. V levici k prsům přimknuté, svíral tlusté modlitby. Byl prostřední výšky, dlouhých šedých vlasů a z bledých lící splývaly mu dlouhé bílé  vousy.

Ten prý vytvořil onu obchůzkovou původní dřevěnou křížovou cestu, aby tak mohl lépe s místem rozmlouvat. Věděl, co činí. Kdo obchází posvátný okrsek a činí tak vnitřně usebrán, ten zesiluje působnost místa.

Vyvýšenina s ostatky mrtvých hledí do krajiny, jako by byla místem klatým, ale i svatým. Aspoň tak to na mne působí. Hovoří o tom i některé další příběhy, které lze v jejím okolí zachytit...přízrak černého psa, čertova brázda... Lidé se dříve dokázali vcítit do krajiny a skrze imaginaci pak její příběh převyprávět, zachytit. Nakonec i osud vesnice a i příznačné umístění „Erbenova příběhu"...cosi napovídá...

Příběh kdysi oslovil i novopackého malíře Josefa Tulku, který záhadně zmizel kdesi v Itálii, snad v nějaké klášterní komendě a který vytvořil lunety pro „Zlatou kapličku“. Vzpomenu si na jeho kresbu tužkou „Svatební košile“, kde načrtl své vidění části „obrazu Erbenova.“ A domnívám se, že tak mistrně naznačil, o čem Erben psal.

K tématu balady se pak vrátil realističtější olejovou oválnou malbou. Na ní je zachycena dívka v okamžiku vábení nočním přízrakem.

Pěkná noc, jasná – v tu dobu

vstávají mrtví z hrobů.

A nežli zvíš, jsou tobě blíž -

má milá, nic se nebojíš?

Postava dívky je nasvícena namodralým, studeným svitem Luny, který vpadává do místnosti, a je tak mistrně podtrhnut oka-mžik volby. Obraz jejího svůdce v okně, který ji vábí, vstupující do prostoru skrze světlo Luny, je jen naznačen. Tulka se několikrát snažil zachytit Erbenův „démonický dialog“, ale potřikráte své obrazy spálil.

Vodník a Hluboký rybník

...k jezeru vždy ji cos pohání,

K jezeru vždy ji cos nutí.

To setkání ji vábí...láká... skrývá ho vodní hladina. Jdu i já k Hlubokému rybníku, k dějišti další balady z Kytice, Vodník. Je brzké ráno, nad rybníkem se povalují podzimní mlhy, občas je slyšet šplouchnutí z jeho vodní hladiny. Na mladého Karla J. Erbena zajisté působila zdejší krajina protkaná osamělými rybníky a mokřadly porostlými ostřicí a kapradím v mlžném oparu. Kde za svitu Luny mohl zahlédnout...

Taková místa přímo k příběhům vybízejí. A jeden z nich nás přivádí do časů, kdy zatouží vodní živelná bytost po srdci lidského pokolení. Přestože ji matka varuje, že měla "zlý té noci sen", tak neuposlechne a jde vstříc svému osudu.

Volný rytmus této balady nás ukolébává s jistým slovním opakováním a s něžným přízvukem zdrobnělin v jeho vodní říši. Toto "démonické ukolébávání" nás zve k osudovému vstupu.. Jako by nám jeho spirálovité dráhy naznačovaly, než se vodní hladina uzavře, „útvar zrodu“, kdy život musí projít tekutým stádiem.

Někdy je vhodné si některou z balad nebo alespoň její část nahlas zarecitovat v příznačné Erbenově krajině, kde s ní místo souzní, z místa vyvstává. Lidské slovo jako by v té chvíli evokovalo příběh a znovu jej oživilo. A třeba pak na vodní hladině zahlédneš i nějaký ten vodní vír

Na jezeře bouře hučí,

v bouři dítě naříká;

nářek ostře bodá v duši,

potom náhle zaniká.

Těžká je volba, kterou vodní živel předestřel, jde o volbu „vlastní krve" - mezi láskou k dítěti a láskou k matce. Vodník je někdy dobrácký, jindy potměšilý, ale vždy nevypočitatelný, živelný. Erben se zřejmě inspiroval vyprávěním nejen z Miletínska. S podobným příběhem se často setkáváme ve slovanském životě. A nakonec není se co divit, vždyť voda byla v dobách minulých předmětem kultovního uctívání, byla obydlena živelnými bytostmi, kterým naši předci obětovali. Vždyť voda dávala život, a tak vnímali i její duchovní podstatu.

Než se s Erbenem rozloučím, ještě myšlenku o jeho „světě":

Časoprostor je u Erbena kruhem, kolem, v něm se začátek dotýká konce, klad svého protikladu a život smrti. (Josef Vojvodík)

Erben jako by nás chtěl díky těmto „lyrickým příběhům" dovést k prožitku našich „archetypálních skazek" a především k přírodě samé. Vždyť cykličnost je jejím znakem a je i skutečností, kterou bychom měli skrze ni prožívat.

A když budeš v tomto uspěchaném „časodění“ alespoň na chvíli pánem svého času, tak doputuj až do Miletína na jeho náměstí. Střed sídla chytře naši předci umístili nad mokřadla, která jej obklopovala. Zde nalezneš jeho pomník. Byl "postaven péčí Družstva Erbenova roku 1901" a je od sochaře Jindřicha Říhy. Na bronzových odlitcích si můžeš povšimnout výjevů z jeho básnické sbírky Kytice.

Škoda jen, že tenkrát nebyl vybrán návrh Ladislava Šalouna, který skončil jako druhý. Domnívám se, že vystihoval Erbenův duchovní kvas daleko více. Na něm z vymodelované skály vystupují jednotlivé obrazy jeho díla. No, tradiční forma ztvárnění je na malém městě stravitelnější, proto snad Říhův pomník. Šalounův model se naštěstí zachoval a můžeme si jej prohlédnout v Galerii plastik v Hořicích. Aspoň, že tak...

Když jsem v mládí putoval po zdejších horách, nabídla mi jedna hospodyně nějakou tu buchtu a bílý kafe. Seděl jsem ve světnici, když vešel bělovlasý stařec. Přes rameno mu visela kovová bedýnka. „Zavětřil...“ , než přišel blíže a uviděl mne. Jako by ke mně tenkrát promluvila slova z Erbenových pohádek: „Čuchy, čuchy člověčinu,“ povídá. „Někoho tu matko máš.“ Hospodyně nás počastovala na seznámení nějakou pálenicí. Stařec se pousmál, odklopil víko bedýnky, a v ní se plazilo několik zmijí. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, že vidím jednu „ze scén mizejícího světa“...