Ten divný kraj, kde horský vítr fouká...

Lednové přemítání s básníkem Janem Opolským... „Funkcí poesie ve světě je, aby nás posilovala, když nám hrozí dezintegrace." (Sigmund Freud)

Za zimních večerů sahám do knihovny. Tou dobou mrazivých nocí a plískanic je četba pro potěchu duše. Rozmlouvat s básníkem se mi jeví jako vhodná chvíle pro mé setkání. Někdy se mi stane, že mi to na první pokus jaksi nevyjde. Musím hledat jinde. Jsou ale chvíle, kdy slovo probleskuje svým zabarvením a zvukomalebností. Jeho rytmus plyne. A přede mnou pak vystupují „obrazy“. Někdy až hluboko do noci. Nechce mne pustit. Houpe se v křesle a předčítá... A skrze slovo, rozezvučí tak ono minulé, přítomné i budoucí v jediném okamžiku. Jde o „jasný čas“, který trvá. Mířím k věčnosti?

Jsem v polosnu, usínám? Bá-snění, ba (ano, vpravdě) a snění... Nebo probudil mou duši do bdělého stavu? To není podstatné, důležité je setkání.

Kraj rodný měl jsem v lásce pro stesk polí,

pro hořký závan jehličnatý hvozd,

a výšku hor pro touhy, jež tam bolí,

běh čistých vod pro marnou nestálost.

Jan Opolský, Vyznání, ze sbírky Dědictví, 1923

Když jsem jel svého času z Boleslavi do Paky, zažil jsem kdesi v zákrutu stoupající silnice v lesích citový náraz: fyzický takřka dojem nové atmosféry, jako by náhle a bez přechodu byla protržena dělící clona a jako bych vplul do nevyslovitelného ovzduší jiného kraje. Jeho vnější znaky, ojedinělý půvab černých lesů, kopců, podhorských mýtin a luk, výhledů k horám a do kraje mě pak provázely až do Paky.

Ivan Slavík; Básník miniatur a devadesátá léta, Jan Opolský, Představení v soumraku, 1968

Ten předěl ti nabízí jinou scenérii krajiny, tedy i jinou scénu pro její příběhy. Lidí, věcí, oblaků i stínů... Určité rozhraní vždy k něčemu poukazuje. Setkání  „pulsující krajiny" s  „krajinou spočinutí" protkanou lehkým dynamismem jejich výstupů.

Noří se hvězdy pořídku ze siných hlubin světa,

každá je poupě stříbrné, jež dosud nerozkvétá,

vstupují v mrazná skupenství, v sepnuté šperky kněžen,

s tajemstvím jich jsi nesmířen, dálkou jich neosvěžen.

Jan Opolský, Hvězdy, ze sbírky Hory a doly a lesy, 1931

Takový malý zázrak prožijeme časem všichni. Stalo se mi nedávno, že putoval jsem kolem Kumburku polními cestami sněhem po kolena, v němž ukazovaly směr polozaváté šlépěje. Šeřilo se, modravý soumrak ukládal se na sníh. Za dní, kdy slunce se neobjeví, sníh má vždy modravý nádech. Daleko široko nevidět živé duše; jen mlčení černých lesů a ticho zasněžených polí a samota. Je snad po Čechách dosti končin příbuzného rázu, ale ten určitý charakter a výraz duševní má jen tato krajina novopacká: je to svět smutných a chvíle klekání. Jan Opolský z mlh a světel rodného kraje a ze života jeho lidu i z jeho mlčení spředl vzdušný závoj podivuhodných básní, který již přilnul ke tváři krajiny.

Osvětlená okna chalup mluví hlasem tichých legend o tvrdém životě tkalců a podivném vnitřním světle.

Karel Toman: Ticho (Národní listy 5.2. 1918)

Člověk je v takové krajině více sám, na obzoru se mu rýsují siluety lesů a mrazivý dech hor mu připomíná v jakém že hájemství se nalézá. A zdejší červenice? Duši dává do pohybu, zjitří jeho vidění. Závrať a samota. Někdy to pro něj je doopravdy „boj o život...“

Takový krutý, tvrdý kraj. Větry tu tence fičí,

na každém kopci vdechuješ éthery stále řidčí.

Jan Opolský, Horská noc, ze sbírky Hory a doly a lesy / 1931

Dívá se pohled andělský do zlatých oken chalup,

vějíce jako sivý vlk bílou jde nocí na lup.

Jan Opolský, Sníh, Čtení z hvězd a obelisků / 1936

Řada chalup ponížených bezmála až k zemi,

zbičovaných nepohodou, slotou, vichřicemi,

v oknech slepých, blanovitých divný zásvit tají:

tvrdí lidé tady bydlí, tvrdě umírají;

v stálém boji se životem neuznaní reci,

černé, kruté pecny chleba sází do svých pecí.

Zevně tupí, obolení, nepřístupní, suší,

zcestnou, tajnou kontemplací vzněcují svou duši,

v jejich žití hrubnou dlaně, strasmi bělá hlava,

vzácná víra v převtělení ale neselhává.

Jan Opolský, V horách, ze sbírky Hory a doly a lesy / 1931

Slunce vcházelo okny do selské světnice a jiskřilo po kamenných hrncích s basalkami. Truhly a mísníky byly dílem příjemné umělecké naivity a byli na nich zobrazeni ptáci, zobající mezi věnečky a makovými květy. Staré švarcvaldky byly suché a jednotvárné ve svém projevu, jako je pochůzka stráže. Širá pec, upravená jako zvýšené lože, oddechovala teplem a útulností. Kocour trojí barvy hrbil se tu, mžikaje proti světlu zlatými štěrbinami svých očí.

Jan Opolský, Drama samoty,ze sbírky Hranolem křišťálu,1944

Věci vykresluje do nejniternějšího detailu, jakoby opatrně a jemně ryl svůj starý dřevoryt. Jen si vědom svého díla. Uvědomuje si, že i věci nejsou pouhou stafáží. Jsou našimi malými vesmíry, často s volající „aureoleou“. Jsou v nás a my jsme v nich.

Že skrze ně probleskuje něco více? Vnímá je, dotýká se jich, nasává jjich vůni, naciťuje je jako součást této krajiny. Koncentruje tak zdejšího „génia loci“, jeho rytmicitu, vůně, barvy... Snaží se zachytit „onu vitální křivku“, která prostupuje vším.

Podivnou mocí neklidnou duše se vždycky chvěla,

do hájů se tu vstoupilo tak jako do kostela,...

Jan Opolský, Za zmizelými lesy, ze sbírky Hory a doly a lesy, 1931

Stranil se zúmyslně vozové cesty, aby se s lidmi nesetkával, v duchu se zabývaje jedině svými vidinami.

Míjely z jeho dohledu poslední obydlená stavení a na vzdáleném obzoru černal se hustý pás lesa, zvaného všeobecně po kraji „Vlčí Jahodnicí“. Dorazil tam skoro s večerem, a důsledky vynechané svačiny, rozrušení z tajného útěku a citelná únava z prudké chůze přinutily ho k náhlému odpočinku. Usedl, ztěžka oddychuje uprostřed stromů a vyjedl svoji zásobu chleba a sýra takořka s hltavostí.

Počínalo se valem šeřiti.

Poslední paprsky pomorančové a smaragdové záplavy pronikaly sem mezi průseky stromů, z veliké dálky doléhalo kvílení večerního zvonku o dvou zastaveních.

Stromy tajemně voněly a kdykoli se nachýlily jeden k druhému, vydaly jejich koruny hluboký vzdech.

Jan Opolský, Nová země, 1918

A potom ptáci, motýli a šídla

se sklonem hebkým přišli k mojim rtům...

Tu teprve duše rozepnula křídla

a pralesem se brala k nebesům...

Jan Opolský, Prales, ze sbírky Jedy a léky, 1901

Ptali se mně všichni, proč setrvávám o samotě. Odpověděl jsem „proč ne...“

Na poutníky, pokračující za noci ve své chůzi, bylo působení měsíce sladší a dobromyslnější. Byl pro ně na nebi zavěšen jako veliká kouzelnická lampa, všecky kouty světa jim osvítil, všecky milníky na daleké cestě stříbrným číslem poznamenal, a zdálo se, že v zatáčkách lesa usedá přímo na jejich tlumok, aby nebyli vydáni stínům a zbloudilosti.

A odtud všecky jejich vzpomínky na domov jako by měly barvu bledého safírového skla, jež bylo pro úlevu přiloženo k zemdlelým očím.

Luna osvětluje duši a vábí jej do lůna přírody, krajiny... Jde o intenzivní dynamický stav ducha. Básník svým zaříkáváním, podivuhodným stavem své senzitivity evokuje představu.

Nebo se za měsíční noci chvěly okraje mraků všemi pablesky perlí a stříbrného amalgamu. Mrtvý déšť lunárního světla smnášel se k zemi jako voda z křišťálové nádoby bez šumu přelévaná. Zimní slunce budilo nespočetné bodavé zážehy jako pochodeň v klenotnici.

Jan Opolský, Drama samoty,ze sbírky Hranolem křišťálu,1944

...............................................................................................................................................

U té kašny když už soumrak jako mnich jde po kraji,

ženy duše nepřezpytné vyznání své šeptají.

Jan Opolský, Městečko v horách, Čtení z hvězd a obelisků, 1936

Tak snad zase někdy... Vždyť poezie (řecké sloveso „poiein“ znamená dělat), jde o „posvátný čin“, kdy slovo zní... Rytmizuji své volání v blankytnou modř nebe. Abych skrze sílu imaginace očekávající v kajícnosti sestup obrazu na zem.

Jan Opolský, básník, 15.7. 1875, Nová Paka – 20.5. 1942, Nová Paka, vyučil se v packé Kretschmerově dílně malování obrazů, v její pospolitosti jakoby přežíval duch starých cechovních dílen. Snad proto jeho básně působí „nějakým starošvábským dojmem starého dřevorytu“, jak píše básník Jiří Karásek ze Lvovic.

Jan Čarek o Opolském: „Obličej zasnědlý, vybíhající v štíhlou, typickou bradku... neobyčejně pronikavě černých, výrazných očí. Mohly to být oči orlí – měly svůj ostrý vid, rozeznávající nejtemnější odstíny.“

Snažil se pracovat „stranou davu“ jako „středověký iluminátor krajiny“, a to nejen vnější, ale i vnitřní „v cele svého ticha...“

V té situaci nabývají tito vyznavači krásy, díla a hodnoty podoby „rytířů smutné postavy“, bojujících marně proti větrným mlýnům, jejichž lopatky zametají všechno do čistotné a nevýrazné roviny, proti stádům prasat, slintajících na všechno, co nelze zaplatit penězi, co nelze sežrat, vykálet a znovu sežrat, což byl koloběh procesu, který pořizuje výrobky, série, čísla a ne osoby a díla.

Ivan Slavík, Básník miniatur a devadesátá léta, Jan Opolský, Představení v soumraku, 1968